Komentář
Jak se nestat starým kreténem
Když se člověk jako Putin bojí zemřít, umírají po tisících jiní lidé
Ján Markoš/Denník N

„Trump má 78 let, Putin 72, Netanjahu 75 a tak dále. Jsme obklopeni starci. Za normálních okolností by bylo stáří synonymem opatrnosti, moudrosti. Za normálních okolností bych byl rád, kdyby nám vládli staří muži, ale vládnou nám staří kreténi, alfasamci, u kterých je to naopak. Jsou už mimo a v tomto věku riskují osud celého světa, neboť jsou staří. Už jim je to jedno, co se se světem stane, už se jen chtějí zapsat do dějin.“

Nedá se říci, že by si Martin M. Šimečka v rozhovoru s Monikou Tódovou v Denníku N dával pozor na pusu. Ale vyplatilo se: obohatil slovenský politologický slovník o termín „starý kretén“. A přidal hned i definici tohoto nového pojmu.

Nejde o inteligenci. Například takový Putin rozhodně nemá podprůměrné IQ. Jedná se o charakter. „Starým kreténem“ je podle Šimečky politik, který „riskuje osud celého světa, neboť se chce zapsat do dějin“. Čili člověk, který hledá nesmrtelnost. A to v jakékoli možné formě. Když není k dispozici nesmrtelnost fyzického těla, postačí vryp do těla dějin.

Je to tragicko-ironický paradox: když se člověk jako Putin bojí zemřít, umírají po tisících jiní lidé. Touha po nesmrtelnosti jednoho člověka s velkou mocí vede k mnohonásobné smrti bezmocných.

Putin je v podstatě mužskou verzí čachtické paní, hraběnky Báthoryové. I ona se – podle legendy – koupala v krvi mladých dívek, aby nezestárla. Samozřejmě zestárla. A ještě připravila o život (a tedy i o mládí a půvab) mnoho jiných žen.

Když to navzdory vší snaze dopadne jako vždy

Podobných paradoxů je mnoho. Pravda, sotva který má takové tragické následky jako Putinova touha po věčném životě. Případy, kdy se lidé pachtí za čímsi dobrým, přitom však dosáhnou pravého opaku, jsou však překvapivě časté. Podívejme se na pár příkladů z různých oblastí života.

Turisté cestují do zaručeně „nedotčených“ a „autentických“ destinací. Výsledkem je, že za deset let, nejpozději za dvě desetiletí už na daném místě nenajdete nic autentického či panenského.

Rodiče chtějí dopřát svému dítěti bezpečné a blažené dětství. Touží mu dát jen to nejlepší. Dosáhnou však pouze toho, že jejich dítě vyroste do podoby rozmazleného a nefunkčního dospělého, který to bude mít v životě mnohem těžší než jeho méně ofukovaní vrstevníci.

Motoristé si chtějí ve městě užívat maximální svobody a pohodlí, a tak všude cestují auty. Výsledkem nezřídka bývá, že zůstanou uvězněni v zácpě, která nemá se svobodou ani s pohodlím nic společného. (O tom jedno haiku: Ranní Bratislava / všichni spěchají / všichni stojí.)

Žena (nebo muž) chce být s každým zadobře, a proto se vyhýbá konfliktům, na všechny je milá. Po několika letech této strategie nakonec zjistí, že má se svými blízkými jen problematické vztahy: neodpuštěné křivdy, třinácté komnaty, nevyřešené spory.

Majitelé domů v satelitech si postaví vysoké ploty, aby si vytvořili svých čtyři sta metrů čtverečních ráje. Výsledkem je, že ulice v těchto vesnicích vypadají mimořádně odpudivě. Jako vězeňské chodby, vysoké zdi z obou stran cesty.

Jdeme se na sociální sítě zrelaxovat a odreagovat. A vstáváme od nich po desítkách minut ještě ubitější a unavenější.

Bojujeme proti teplu klimatizacemi. Ty ale přispívají ke klimatické krizi, a tedy k dalšímu teplu.

Revolucionáři – komunističtí, fašističtí i jiní – slibovali nebe na zemi. Ve většině případů však výsledkem bylo peklo.

Voliči hledají dokonalého zachránce, který vyvede jejich zemi z mizérie. Obvykle to nedopadne, respektive dopadne to jako vždy.

Když špatné není špatné

Co mají všechny tyto příklady společného? Kdy se stává, že navzdory snaze o něco dobrého dosáhneme pravého opaku? To je důležitá otázka, protože odpověď na ni nás může ochránit před tím, abychom se postupně stali „starými (nebo i mladšími) kretény“.

Zdá se mi, že společným jmenovatelem ve všech těchto případech je snaha získat více, než mi náleží. Buď na úkor jiných lidí, nebo na úkor samotné reality. Diktátor se chce stát nesmrtelným, ale není to možné. Rodiče chtějí dokonale ochránit své dítě, na tomto světě ale dokonalé bezpečí neexistuje. Žena se nechce s nikým hádat, ale být si s někým blízko nutně znamená čas od času vstoupit do konfliktu. Voliči hledají dokonalého politika, stejně tak by však mohli ve slovenských lesích hledat jednorožce.

Chceme se mít dobře, a to je jistě v pořádku. Ale snaha vyhnout se všemu špatnému, co život přináší, znamená žít v sebeklamu. Nejistota, bolest, smutek, strach, nuda a mnoho dalších negativních zážitků – toto vše je nedílnou součástí lidské existence.

I když to v hédonistické společnosti může znít nezvykle, mnohé negativní zážitky ve skutečnosti nejsou špatné. Jsou nepříjemné, to ano, ale často jsou zároveň branou k hlubšímu porozumění či hlubší radosti. Karel Kryl o tom zpívá v písni Děkuji, složené těsně po sametové revoluci.

Nebudu se pokoušet o přebásnění jeho známých veršů, tak jen krátké shrnutí. Podle Kryla bolest vede k otázkám po smyslu bytí, neúspěch k píli, slabost k pokoře, slzy ke schopnosti soucitu, ošklivost k touze po kráse, únava ke sladkému spánku.

Zkrátka, snaha zbavit se všeho negativního v životě je marná. Kdo se o to pokusí, neuspěje.

A navíc se ještě stane starým či mladým „kreténem“, čili člověkem (a tady už posouvám definici, kterou nabídl Martin M. Šimečka), který bude raději krutý či bezohledný, než by vydržel nějaké to utrpení.

Autor je spisovatel a lektor kritického myšlení.